Bydlení

Než se začtete do osobního příběhu třetí rodiny, dovolte mi pár vět na úvod.

Jednoho teplého srpnového dne jsme se vydali za třetí rodinou do Pardubického kraje. Po 160 kilometrech nás přivítalo osm spokojených dětí a dva obětaví rodiče. Bylo milé pozorovat, jak si všichni členové rodiny navzájem pomáhají a jak jsou rádi, že mohou být spolu. Rodina dočasně bydlí v pronajatém domku. Až děti dorostou a skončí jejich pěstounská péče, budou muset všichni domek opustit. A to je problém, se kterým se na nás pěstouni obrátili. Dokud jsou v produktivním věku, chtějí na úvěr koupit menší domek, který bude všem osmi dětem otevřený i v době, kdy už jejich rodičovské povinnosti ze zákona skončí. Protože zákon a život, to jsou dvě různé reality a děti, i když dospělé, potřebují mít někde otevřené dveře i náruč.

Pokud víte o domku se zahrádkou v Pardubickém kraji, který není moc drahý a je na prodej, ozvěte se mi. Eva Flossmannova, vedoucí projektu

Náš životní příběh , který vám chci nyní představit, se začal před 27 lety spojením dvou životů našim vzájemným slibem, že si budeme věrni v dobrém i zlém, v štěstí i neštěstí, ve zdraví i nemoci až do smrti, a že děti, které se narodí z našeho vztahu, přijmeme jako Boží dar a budeme je vychovávat s tím nejlepším úmyslem… nám pro radost a Pánu Bohu pro větší čest a slávu.

Opravdu se nám náš společný život začal rozvíjet podle našich přání – měli jsme kde bydlet a z naší lásky začaly vzcházet děti. V prvních šesti letech manželství se nám narodily čtyři děti. Co víc si můžou mladí lidé přát, než mít dar zdraví, a mít krásné a zdravé děti.

Čas utíkal, roky plynuly a z našich dětí se stávali samostatně a moudře uvažující mladí lidé, kteří byli velice citliví k potřebám jiných.

Kromě jiných, přišly i otázky, jak to, že je u nás v dětských domovech tolik dětí. Neuměli pochopit, jak maminka, která porodí své děťátko, ho najednou přestane milovat. Odpovědět na jejich otázky jsem často nedokázala. Nedokázala jsem odpovědět ani na otázku, proč je v domovech tolik dětí, když je spousta milujících se manželských párů, kteří své děťátko nikdy mít nemůžou. Nejvyšší stupeň kladení otázek na sebe dlouho nedala čekat: „Mamko a nemohli bychom si vzít z domova aspoň jedno děťátko, které nikdo jiný nechce?“ „Vždyť když se vejdeme do našeho malého bytu my, tak ještě nějaké to malé mrně se k nám vejde taky …“

Přiznám se, že sama jsem již delší dobu v sobě nesla tuto myšlenku, ale nějak jsem s tím neuměla vyjít ven a v tajnosti jsem se snažila v sobě uhasit touhu po malém děťátku, jako pro mě již neuskutečnitelný sen…a najednou jsem zjistila, že dětská upřímnost i v lidskosti nezná hranic. Naše děti nám otevřely oči a dodaly nám odvahu pustit se do neznámého a pro nás úplně neprozkoumaného způsobu žití s „cizím“ dítětem. Jaké to bude žití? Dokážu opravdu milovat to „cizí“ dítě jako bych jej porodila sama? Tyto a další otázky se rojily v mém srdci, ale zároveň jsem si začala připouštět tuto možnost, a pořád víc jsem si uvědomovala, že v tomto přijetí může být něco neobvykle úžasného.

Po roce příprav, školení a získávání teoretických informací, jsme najednou byli s manželem osloveni, že existuje děťátko, kterému by naše rodina mohla dát ten nejvhodnější domov. S nedočkavostí jsme jeli do kojeneckého ústavu, kde nám přinesli a vložili do náručí chlapečka…takové maličké 9měsíční, krásné dítko (i když zpráva o zdravotním stavu nebyla příliš příznivá, ale co! Každý něco máme, že jo?! Říkali jsme si vzájemně). Po dvou měsících, těsně před vánocemi, jsme si malého Marcelka odvezli domů.

Naše vánoce bývaly vždy, každý rok velice krásné, ale tyhle byly neopakovatelné! Tolik radosti a štěstí najednou! A vůbec nikomu nevadilo, že jsme museli ubrat každý ze svého prostoru, aby bylo kam postavit dětskou postýlku, kočárek, oblečení pro Macíka.

A těch hraček! Kolik se tam toho ještě vejde! Smáli jsme se všichni.

Marcelek rostl, prospíval neuvěřitelně krásně, až jsme si najednou začali uvědomovat, že je pořád mezi příliš „dospělými“ a chybí mu někdo v jeho věku. Naše myšlenky se soustředily nad tím, že bychom si mohli přibrat z kojeneckého ústavu pro Macíka malého brášku nebo sestřičku…jenomže, tady jsme již byli na konci svých možností…Srdce sice toužilo rozdávat lásku dál, ale po hmotné stránce to bylo již nemožné. Neměli bychom kam další dítko uložit. Ve třípokojovém bytě nás už tak bydlelo 7osob! Sice sociální úřad nám i tak vyšel vstříc a přijal naši žádost o další dítě, ale sami jsme chápali, že musíme zajistit všem členům naší rodiny důstojné bydlení.

Proto jsme neváhali a začali jsme shánět větší bydlení těmi nejrůznějšími způsoby…po mnoha neúspěších se přece jen na nás usmálo štěstí a díky internetu jsme se zkontaktovali s Občanským sdružením Svaté Zdislavy, kde nám nabídli bydlení po dobu trvání pěstounské péče právě v tomto domě, kde bydlíme teď.   A na další štěstí jsme nemuseli vůbec dlouho čekat, již měsíc po nastěhování se, jsme byli osloveni, že jsou 3děti – dvě holčičky a chlapeček - sourozenecká skupinka, která je ve velmi podobném věku k Marcelovi (3, 2 a 1rok) a že by potřebovaly rodinu, ve které by našly svůj nový domov. S nadšením a radostí jsme ihned kladně zareagovali, a děti byly do jednoho měsíce u nás doma.

Náš příběh může někomu připadat jako krásná pohádka…možná by byla, ale každý člověk ze svých zkušeností ví, že i v té nejkrásnější pohádce jsou konflikty dobra se zlem. Problémy jsou i u nás, postupem času se v dětech probouzejí různé zdravotní a dědičné neduhy, které samozřejmě řešíme s pomocí nejrůznějších odborníků…Marcelka máme již od dubna letošního roku připoutaného na vozíček, a holčičky i druhý chlapeček mají také své specifické zdravotní potíže. Ale s tím jsme museli předběžně počítat…to, za co jsem byla nesmírně vděčna u vlastních dětí, že byli vždy více méně zdravé, se teď radikálně obrátilo.

Jedno je však k nezaplacení! Naše velká rodina žije pořád v lásce a vzájemné úctě. A všichni moc toužíme, aby to tak mohlo zůstat navždy… abychom se vždy mohli všichni setkávat u jednoho stolu, alespoň o svátcích a rodinných příležitostech.

 Proto již teď, kdy jsme s manželem ještě docela při síle, chceme se postarat o to, abychom mohli tento svůj sen uskutečnit a dotáhnout do zdárného konce.

Chceme si zařídit vlastní bydlení pro poslední část našeho života, kdy prakticky skončí zákonem stanovený čas vyhrazený pro formu pěstounské péče, kdy naše přijaté děti dosáhnou 18 roku věku života a měly by se osamostatnit a „vyletět do světa“.

Věříme však, že naše vzájemná láska bude tak silná, že i tyto děti se budou s námi i nadále cítit doma a rádi nám budou jednou svěřovat třeba k pohlídání jejich děti.

Moc si přeji, aby naše rodina poskytovala domov vždy všem dětem, a aby náš dům, který se teď snažíme najít a zabydlet se v něm, byl tím nejkrásnějším domovem pro všechny naše děti i jejich budoucí rodiny…

Jan Adášek

Paní Gabriela nás požádala o radu, jak financovat koupi rodinného domu. Není klasicky zaměstnaná. Pobírá odměnu pěstouna v mimořádných případech, proto bylo nutné zjistit, zda banky akceptují sociální dávky pěstounské péče jako příjem.

Všeobecně banky akceptují jako příjem (mimo příjmu ze zaměstnání, podnikání a pronájmu) i tyto sociální dávky v plné výši. Konkrétně rodičovský příspěvek, odměnu pěstouna, příspěvek na úhradu potřeb dítěte a dávky při zdravotním postižení dítěte.

Dávky, které banky neakceptují, jsou přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení.

Vzhledem k tomu, že příjmy rodiny byly v součtu dostatečné, mohli jsme navrhnout řešení pomocí hypotéčního úvěru od banky nebo pomocí úvěru od stavební spořitelny.

Každý z těchto dvou produktů se chová jinak. Proto jsme rodinu seznámili s rozdíly....
Hypotéční úvěry lze získat s úrokovou sazbou od 5% p. a. při fixaci úrokové sazby na 5 let. Splácet lze až 40 let, max. do 70 let žadatele, fixace úrokové sazby je na omezenou dobu. Důležité je vědět, že mimořádné vklady lze vkládat, ale pouze v době změny úrokové sazby. Dobrá zpráva pro ty, kteří na úvěr spěchají je, že doba zpracování žádosti je do jednoho týdne.

Úvěr ze stavebního spoření lze získat od 3,5 % p.a. a úroková sazba bývá většinou garantována po celou dobu úvěru. Splatnost je oproti hypotéčnímu úvěru kratší, do 25 let. Naopak věk, do kterého má žadatel možnost úvěr splácet, je prodloužený o šest let. Splácet může až do 76 let. Mimořádné vklady většinou lze provádět kdykoliv, doba zpracování žádosti asi do 2 týdnů.

Společně s rodinou paní Gabriely jsme sestavili rodinný rozpočet, zjistili jejich konkrétní možnosti a probrali všechna pro a proti. S přihlédnutím k jejich požadavkům, jsme doporučili úvěr ze stavebního spoření, protože úvěr chtějí splácet max. 18 let a chtějí mít možnost kdykoliv vložit mimořádný vklad.


Jan Adášek, finanční poradce a pěstoun